Bobkovišeň je název u nás tradičně pěstovaného keře patřícího do rodu Prunus. Prunus – česky slivoň – je velmi mnohotvárný rod patřící do čeledi růžovitých (Rosacea). Řadí se do něj i spousta důležitých zahradních dřevin, mimo jiné ovocných – např. třešeň, mandloň, broskvoň, meruňka.

Bobkovišeň (vavřínovec, střemcha, slivoň)

Vzhledem k tomu, že rod Prunus je rod velmi souhrnný, často se dělí na spoustu malých rodů. A protože bobkovišeň je velmi blízká střemchám, můžete ji nalézt také v samostatném rodu Laurocerasus. Někteří autoři bobkovišeň pojmenovávají jako vavřínovec, jiní jako střemchu či slivoň. Je to tedy dokonalý zmatek. Aby se to nepletlo, zůstaneme raději u pojmenování bobkovišeň. Seznámíme se s

  • bobkovišní lékařskou (Prunus laurocerasus, synonimum Laurocerasus officinalis, Cerasus laurocerasus),
  • bobkovišní portugalskou (Prunus lusitanica)

a jejich pěstováním.

Bobkovišeň lékařská

Bobkovišeň lékařská chcete-li střemcha vavřínová je stálezelený, 2 až 4 m vysoký keř, v mírném příznivém klimatu až strom 6 – 8 m vysoký.

  • Listy má protáhlé nebo eliptické, 5 až 15 cm dlouhé, tlusté, tuhé, kožovité, lesklé tmavozelené. Jsou hořké, po rozemnutí voní po hořkých mandlích. Obsahují silice a glykosid isoamygdalin (prulaurasin),ze kterého se uvolňuje jedovatý kyanovodík. Listy jsou jedovaté(!) pro všechny býložravce a rovněž i pro člověka.
  • Omamně hořkosladce vonící květy jsou bílé, asi osm milimetrů široké, ve vzpřímených, 5 až 12 cm dlouhých hroznech. Po hlavním kvetení v květnu bobkovišeň lékařská často slabě rozkvete ještě znovu na podzim.
  • Její plody jsou 8 mm dlouhé, kuželovité, černočervené, jedovaté(!) peckovice.

Bobkovišeň lékařská roste divoce v jižní Evropě (Srbsko, Bulharsko) a Malé Asii. V zahradách se pěstuje již od středověku. Dnes je k dostání v mnoha odrůdách. Snáší stinná stanoviště pod vysokými stromy a daří se jí i na stinné straně vysokých budov. Vhodná je i pro nízké, volně rostoucí živé ploty. Má ráda kyprou půdu.

Bobkovišeň portugalská

Bobkovišeň portugalská je stálezelený keř nebo strom, ve své domovině (Španělsko a Portugalsko) až 20 m vysoký. Od bobkovišně lékařské se liší červenými větvičkami.

  • Listy má protáhlé, vejčité, 6 až 12 cm dlouhé, lesklé tmavozelené.
  • Květe v červnu narůžovělými květy, asi jeden centimetr širokými, uspořádanými ve 12 až 15 cm dlouhých hroznech.
  • Plody vejčité, tmavě červené.

U nás je dostatečně otužilá jen ve vinařských oblastech.

Bobkovišeň – pěstování

  • Půda – neutrální až mírně kyselá, lehčí.
  • Stanoviště – polostín, na přímém slunci rostlinám žloutnou listy. Totéž může bobkovišeň potkat I v případě, že bude pěstována na příliš vápenité půdě. Žloutnutí listů (chlorózu) je možno zmírnit hořečnatým hnojivem.
  • Zálivka – rostliny snášejí poměrně dobře sucho, trvalé přemokření jim vadí.

Bobkovišním se daří v městském znečištěném ovzduší. Ve vyšších exponovaných polohách mohou namrzat, proto je dobré chránit je přikrývkou u kořenů. Na druhé straně ale dobře obrůstají.

Bobkovišně je dobré chránit nejen proti mrazu, ale také proti silnému zimnímu oslunění, aby se díky střídání teplotních výkyvů ve dne a v noci nevytvořily na rostlinách trhliny. Při nedostatečné sněhové pokrývce a suché zimě je dobré čas od času rostliny zalít.

  • Bobkovišně se vysazují na jaře buď jako kontejnerové rostliny nebo rostliny s kvalitním kořenovým balem.
  • Řez se omezuje pouze na odstraňování suchých a nemocných větví.
  • Rozmnožování je možné řízkováním v létě.

Bobkovišeň – rostlina vhodná pro krásný neopadavý živý plot.